Recenze Jumper EZBook 2 – ultrabook nebook!

Úvod

K přezkumu mi do ruky připutoval tak trochu atypický produkt od jedné, pro našince, méně známé čínské značky Jumper. I když, jak se to vezme. Mobilní Jumper EZBook 2 je, nejedná se však o tablet ani telefon, jakýsi „cross“ mezi tabletem a ultrabookem. Jestli se ptáte proč cross, tak hned napovím. Na první pohled se totiž jedná o právoplatný ultrabook, uvnitř však nalezneme „střeva“ více než obvyklá pro tablet.

Musím se přiznat, že na tohohle křížence jsem byl docela natěšen. Od prvotního obeznámení z internetu na mne hned udělal dojem, a to především po designové stránce s prémiově vyhlížejícím zpracováním. Aj, jak jsem se mýlil a nechal napálit marketingově krásně zpracovanými fotografiemi spolu s pěknou prezentací produktu. No, holt fotky snesou hodně, jak se říká. Ale nepředbíhejme.

*výše uvedená galerie převzatá ze stránek producenta

 Balení

Ultrabook Jumper EZbook 2 dorazil v kartónové krabici, navozující svou velikostí pocit, že půjde o klasický notebook. Uvnitř byl ultrabook Jumper zafixován do pěnových výztuh, to aby se při transportu náhodou nepochroumal. Zbytek objemu krabice vyplňuje další poměrně velká krabice (klidně by se do ní vešel ještě další tablet), v té však nacházím pouze nabíječku s čínskou vidlicí a také sáček s čímsi, co by se dalo označit za uživatelský manuál v angličtině (hodně okleštěný).

Malý oříšek nastal při odstranění ochranné fólie z horní strany flipu. Musím říci, že to šlo dosti ztuha. Doporučuji být však velmi trpělivý a postupovat pomalu a obezřetně, jinak hrozí to, co se stalo i mně. V jedné části jsem za to vzal a odloupla se značná část fólie rychleji než bylo zdrávo. Tím mi na flipu zůstalo i lepidlo z ochranné fólie, které následně odstranit bylo docela uměním. Nakonec pomohl perchloretylen (odmašťovací prostředek), se kterým jsem „zasmradil“ celý byt.

Stavba a design

Designově vše připomíná mutaci Zenbooku od Asusu a možná ještě více MacBook Air od Apple, a to i s osvětleným logem „jumper“ na víku.

Hned zkraje si nebudeme nic nalhávat, že za cenu cca 200 dolarů se vám do rukou dostane perfektně a do detailu zpracovaný přístroj. To se raději zase vraťme nohama na zem. Ano, na reklamních obrázcích můžeme nabýt dojmu, že jde o prémiový produkt, jako v případě Apple MacBook Air, jehož je tento ultrabook opravdu věrnou napodobeninou, realita se však více přiklání k cenovce.

Pokud očekáváte kovové tělo, tak zklamání na vás čeká hned po vybalení ze sáčku. S kovem se budete muset spokojit pouze na horním víku, chránícím displej, ač ani zde si nejsem úplně „stopro“ jist. Na zbytek pláště a šasi producent použil výhradně plast, navíc ne z těch úplně nejkvalitnějších. Ano, existují i plastové přístroje, ať už ultrabooky nebo třeba tablety či smartphony, které se za plast nemusí ani trochu stydět. V tomto případě to neplatí. Jakýsi bakelit, který nedosahuje kvalit ani pověstných kastlí jedné automobilky z bývalého východoněmeckého bloku, moc na celkovém dojmu nepřidá. Již na omak působí velmi laciným dojmem a přidáme-li fakt, že po cca 14 denním užívání se objevují první náznaky oděrů stříbrné barvy, kterou je ultrabook finišován, tak nevím, nevím.

Torzní tuhost patří, skoro bych se nebál říci k tragické, vše vrže a prohýbá se. Snad ani cesta rozvrzaným středověkým kočárem po dobových silnicích nevydává tolik skřípotu, jako práce s tímto přístrojem. Navíc se přidávají pocitově velmi nepříjemné ostré hrany a neslícované přechody mezi jednotlivými částmi pláště. Přesnost výlisků bych označil za amatérsky zpracovanou a rovnající se jakési prvovýrobě někde doma na koleni v čínské garáži.

Vrchol všeho nastal, když nejprve samovolně vypadl jeden šroubek ze spodní části ultrabooku a poté to vše korunoval trackpad, který se nebál na mne přímo vyskočit při mém přesunu s ultrabookem v ruce od stolu na kanape. Zato já jsem se lekl. Mimochodem, díky tomu jsem měl alespoň možnost nakouknout na „profesionální“ finesy pánů inženýrů z dílen Jumperu. Trackpad k šasi zafixovali jakýmsi transparentním lepícím gelem, ne nepodobným, jaký najdete například na oboustranné lepící pásce. Upřímně, chtěl bych docela nahlédnou do těch jejich dílen.

Po všech těchto patáliích a eskapádách mi to nedalo a jal jsem se překontrolovat všechny ostatní šroubky. Po jejich následném dotažení se nepatrně vlastnosti zlepšily, a to jak v torzní tuhosti, tak i ve zbavení se nepříjemného vrzavého zvuku při práci s tímto ultrabookem. Podotýkám, že jde pouze o částečnou eliminaci.

Neodpustím si ještě jeden postřeh. Svými ostrými hranami při neopatrné manipulaci otevírání víka v rukách často hrozilo nepříjemné skřípnutí vašich prstů. Vím o čem mluvím, nejednou se mi to povedlo.

Zpět k hliníku. Výrobce se chlubí hliníkovým víkem, a tak jsem do materiálu rýpl ostrým nástrojem, abych se přesvědčil. No a schválně hádejte. Já na to nepřišel a ani se plně nepřesvědčil o tom, že jde o hliník. Po vrypu se objevila pod matně stříbrnou bílá barva, takže se snažím věřit, že jde opravdu o hliník.

Ještě bych rád zmínil stabilitu přístroje. V tomto musím říci, že producentovi se podařilo vyprodukovat rovný přístroj a na stole sedí jak ulitý aniž by se hnul, tomu dopomáhají i poměrně dobré a velké stabilizační nožky. Ultrabook tak není nijak pokroucen (rozuměj do vrtule), což bývá v poslední době nešvarem i u mnohem známějších značek, za sebe můžu zmínit například Acer nebo Asus. Co už ke stabilitě moc nepřispívá, je právě zmíněný flip, který svou vahou při vystavení menší síly na jeho horní okraj má tendenci se převrátit.

Displej a zobrazení

Velké plus pro ultrabook rovná se velký displej. Se 14 palci a FullHD rozlišením patří Jumperu v této cenové relaci velké plus a asi těžko dohledáte podobného konkurenta. LED panel, dodávaný čínským producentem Chi Mei s typovým označením HB140FH1301/CMN0001 zaslouží pochvalu hned zkraje. Překvapením může být i povrch displeje, který je matný. Převedeno do praxe, nedočkáme se žádných nepříjemných odlesků a zrcadlení na ploše monitoru.

Maximální jas monitoru dosahuje hodnot 212 cd/m2, což nepatří zrovna ke kdovíjakým úžasně znějícím hodnotám. Do karet mu však hraje právě zmíněný matný povrch, takže i při venkovním světle, ukryjete-li se někde do stínu, se s tím dá popasovat. To většinou v případě lesklých monitorů s mnohem větší svítivostí nepřipadá v úvahu. V případě práce někde v interiéru považuji výše uvedenou svítivost za dobrou.

Maximální a minimální jas je optimalizován dostatečně pro možnost práce jak za tmy, aniž by došlo k brzké únavě očí z důvodu vysoké intenzity osvícení, tak i za silného světla, jak už bylo výše uvedeno.

Další z překvapivých vlastností displeje je to, že výrobce použil zmíněné FullHD rozlišení, čímž často nebývají vybaveny i některé mnohem lepší stroje renomovanějších značek za mnohem vyšší pořizovací částky.

Co však moc nekoresponduje s avizovanými specifiky, je IPS panel. S IPS máme spjaty především velké pozorovací úhly. V tomto případě nemohu než konstatovat, že pozorovací úhly patří k podprůměru. V přímém pohledu nevidím žádný problém, horší je to již při pohledu ze strany pod úhlem cca od 45° a více. V tomto případě již obraz přechází spíše v jakési mapy nebo stíny. Takže namísto avizovaného IPS panelu se spíše jedná o TN panel. Dodávám ještě jednu zásadní věc, nejedná se o dotykový panel. Takže k veškerému ovládání slouží klávesnice, trackpad, případně další externě připojené nástroje.

Zaráží mne však jedna skutečnost. Pokud se pohybujete v současném dlaždicovém prostředí Win10, tak nemám žádné připomínky, avšak přejdete-li do aplikací, které nejsou přímo stavěny pro tuto platformu, například prohlížeč Chrome nebo správce zařízení, převzatý snad ještě z „xpéček“, tak narazíte na neostré zobrazení oken, patrné je to především na fontech popisků. Zde pravděpodobně chybí nějaká optimalizace, buď pro celý Win10, nebo v systému samotném.

Hardware

Uvnitř našeho přístroje nacházíme víceméně hardware, se kterým se lze setkat v současných tabletech. Takže tu najdeme procesor z dílny Intel Atom X5-Z8300, postavený na platformě Cherry Trail a vyráběný 14nm technologií. Všechna čtyři jádra jsou taktována na frekvenci 1,34 GHz. O grafiku se pak stará modernizované jádro Intel HD Graphics Gen-8. Za dobrou odezvou a plynulostí stojí 4 GB operační paměti DDR3L. K dispozici máme 64 GB prostoru k ukládání našich dat, díky flashové paměti eMMC, respektive my, jako uživatelé, dosáhneme na nějakých 54 GB volných po odečtu toho, co si uzme systém. Dobré je, že tento prostor můžeme dále rozšířit pomocí microSD karet. Na pravém boku totiž nalezneme slot s umístěnou čtečkou paměťových karet, v tomto případě méně obvykle podporující velikost microSD karty. Ale jde o mobilní zařízení, tak proč ne. Dle specifik by měl přístroj podporovat karty až do kapacity 64 GB, ale dle některých komentářů na internetu by neměl mít problém ultrabook dokonce se 128 GB kartami.

No mě pro jistotu, aby si náhodou nevylepšil přístroj skóre, nezobrazil můj Kingston s 32 GB prostoru ani po naformátování. Po vsunutí do slotu se ozval sice tón, že jej přístroj detekoval, ale tím to také skončilo. Za to s neznačkovými „no-name“ kartami neměl většinou sebemenší problém (pozn.: měl jsem k dispozici asi dvě o kapacitách 8 GB). Možná to odpovídá skladbě komponentů tohoto „no-name“ ultrabooku.

Jinak 64 GB vnitřního prostoru považuji v dnešní době taktéž za současného zatížení médii již za přežité. Tuto kapacitu již beru jako vstup u dnešních chytrých telefonů. Pro zajímavost, po všech nainstalovaných benchmarcích, kterým se věnuji níže v kapitole o výkonu, mi zbylo pouhých 8 GB volného prostoru. To jen taková malá demonstrace, jak rychle se dá zaplnit cca 50 GB prostoru.

Za zmínku ještě stojí VGA kamerka, umístěná nad displejem, určená pro použití v komunikaci skrze sociály, třeba Skype. Na nějaké pořizování fotografií nebo záznamy videí však spíše méně vhodná, takže proto ji nemíním ani v tomto přezkumu nějak zásadně recenzovat. Pro své účely je dostačující a ani nepředpokládám, že byste s přístrojem někde běhali lovit úchvatné záběry nebo spoty někde v přírodě nebo metropolích.

Konektivita

Asi jedna z nejdůležitějších kapitol. A bohužel ani ta se neobešla bez nějakých kompromisů a debat o účelnosti tohoto ultrabooku.

Začněme však výbavou, kterou tvoří dva USB konektory, z čehož jeden je USB 3.0 a druhý staršího standardu 2.0. Dále zde nalezneme překvapivě i port miniHDMI. Posledními účelovými konektory jsou pak audio jack 3,5 mm a zdířka pro napájení.

Bohužel, všechny konektory, sloty nebo indikační diody producent nedoplnil popisky, takže leckdy uhodnout, co se kde nachází je umění. Například odhalit z obou USB konektorů, který je právě ten s tím standardem 3.0 může být zpočátku hádankou. Rozluštění přijde až po připojení k danému konektoru a tím vše vyčtete ze správy systému. Pro zjednodušení, přikládám obrázek s popisem, kde se co nachází.

Další „vychytávka“, a to doslova, může nastat při zapojení napájecího konektoru. V tomto případě lze lehce zaměnit napájecí zdířku za 3,5 mm jack. Zkrátka a jednoduše popisky by zde měly být, nijak by nerušily a uživateli by určitě pomohly v orientaci.

Jumper v sobě ukrývá bezdrátovou kartu Broadcom Wireless N, umožňující bezdrátovou komunikaci s podporou standardů 802.11b/g/n a následně i radiostanici s Bluetooth 4.0. Práce skrze tyto komunikační nástroje patří k chvályhodným. Připojení k síti drželo i při práci ob místnost od routeru a dalo by se označit za stabilní.

Největším problémem se asi jevilo propojení skrze USB konektory. Bohužel si ani jeden z nich nedovedl poradit s připojením externího HDD. Systém hard disk sice našel, ale k jeho zobrazení již nedošlo, ačkoli se ovladače tvářily, že je vše v pořádku. Problém bych odhadl na neschopnost ovladačů. Jinak v ostatních případech, tedy USB Flash disky, nevykazovaly žádný problém.

Protože nejsem moc fanda do tzv. free Wi-Fi hotspotů, uvítal bych zde modul GSM, ale to bych možná chtěl již moc za tuto cenu. Proč jej však zmiňuji. No, svým způsobem jde o mobilní přístroj, který se v rukou stane spíše pracovně – cestovním nástrojem, kdy bude třeba víc než častěji se připojit k nějaké té síti, umožňující datové přenosy. A zrovna ty veřejné skrze výše jmenované hotspoty ve mne nikdy moc důvěry nevzbuzovaly. Každopádně většina z nás jistě vlastní i chytrý telefon, skrze který jde vše rychle vyřešit např. díky funkci personal hotspot.

Výkon

Na rovinu, s touto konfigurací navíc s Win10, neočekávejte nějakého trhače herních benchmarků. Jedná se jednoznačně o pracovní stanici, určenou například pro méně náročného cestovatele, který využívá spíše běžné aplikace, čímž je myšleno internet, přehrávání multimédií, velmi lehkou editaci multimédií, připojení a editace na sociálních sítích nebo uživatele, využívajícího kancelářských balíků bez nějakých složitých databázových řetězců. V těchto případech vám přístroj plně postačí.

Plně jej tedy využijete například ke správě svého blogu, pro kontakt se světem, či prohlížení pořízených snímků přímo na dovolené, večer při sklence vína.

Cherry Trail v této konfiguraci překvapuje poměrně svižnou a plynulou reakcí, což nejen mne zarazilo, protože při podobné konfiguraci se to samé u jiných čínských tabletů říci často nedá. Tam většinou dochází k pomalejším reakcím a zásekům. Vše může být ovlivněno i tím, že zde nemáme dotykovou vrstvu na displeji, spojenou i s nižším rozlišením panelu než v případě 2K displejů na některých těchto tabletech.

Nemůžu nezmínit také poměrně silné zahřívání při zátěži, kdy se teplota dle HWinFO64 šplhala běžně přes 50°C, což by bylo ještě únosné, ale v největší zátěži se dokáže přehoupnout i přes teplotu 80°C, což už je dosti znepokojivé.

Benchmarky:

tab

Klávesnice a Trackpad

Kapitolou samou o sobě je trackpad, ten citlivostí překonává snad vše, co jsem kdy potkal, jenže v tom nesprávném slova smyslu. Jeho citlivost je tak vysoká, že na ovládání je zpočátku třeba se obrnit opravdu silnou trpělivostí.

A jak se mi pracovalo s trackpadem? Jednoduše pracovat s ním bylo nad mé síly. Občas jsem nevěděl, kde mi hlava stojí, přesněji ruka. Očekávání, co vlastně udělá, kdy a kde se kurzor najednou ztratí, aby se záhy objevil úplně na druhém konci monitoru, bylo jednoduše dobrodružstvím – počkat, spíše černou můrou. Jedna z nejotravnější věcí byla ta, že při psaní na klávesnici jste se nečekaně kursorem přesunuli na úplně jiný konec dokumentu. Pravděpodobně díky lehkému doteku o trackpad.

Ovládání gesty více prsty se pro mne stalo také záhadou. Trackpad podporuje známá gesta z Win10. Jenže v tomto případě nedoladěným. Přibližováním, či oddalováním dvou prstů od sebe mělo za následek zmenšení, či zvětšení obrazovky, ale jeho funkčnost byla víceméně tristní. Člověk by předpokládal, že při pohybu dvou prstů souběžně tahem dolů, bude rolovat textem, pravda byla taková, že ne vždy. Odezva nebyla úplně okamžitá, takže než ultrabook zareagoval a začalo se něco dít, tak jste se již objevili na konci dokumentu. Čas od času namísto posuvu nasadil funkci zmenšení či zvětšení.

Tahem třemi prsty dolů se dostáváte do menu otevřených oken a tahem nahoru na hlavní pracovní plochu. To fungovalo překvapivě bez sebemenšího problému.

Švihem od pravého okraje se spustí nabídka „Centrum Akcí“. Tu lze spustit i posunem čtyřmi prsty nahoru nebo dolů po trackpadu.

Nechci celkově lámat hůl nad trackpadem, problém může být i z výše popsaného důvodu, kdy mi vypadl, čímž se narušila jeho celková fixace a tím i přesnost ovládání a určitě také na straně optimalizace ovladačů od výrobce.

Co však neomlouvá, je jeho celkově lacině provedená konstrukční záležitost. Už jen samo vypadnutí vše dokresluje. Jedná se opět o laciný plast, zasazený do plastového šasi s bakelitovou odezvou na tlak.

Celý trackpad je připevněn k šasi jakýmsi lepidlem na jeho „rubové“ straně. S podobným lepícím gelem jsem se setkal snad jen na oboustranné lepící pásce. Toto zjištění pramení z výše popsané nehody s tímto „přesvědčivým“ nástrojem.

Jednoduše to řeknu asi takto. Při práci s ultrabookem jsem trackpad v volbě nastavení úplně eliminoval a raději připojil jako ovládací alternativu „myšku“. Opravdu jsem to nedával.

Naopak, díky 14 palcovému displeji bylo možné umístit velmi pohodlnou klávesnici s dobře rozmístěnými klávesami. Práce na ni vykazovala velmi dobrou a přesnou odezvu po namáčknutí jednotlivých kláves. Škoda jen, že díky nekvalitnímu plastovému výlisku je trochu prohnutá a nedostává se ji pevnosti, čímž vykazuje nepříjemnou flexi ku jejímu neprospěchu. Podotýkám, že popisky kláves korespondují s klasickým anglickým rozmístěním (QWERTY).

Přesto můžu ohodnotit tuto klávesnici za povedenou a s přesnou odezvou. Trochu mi vadilo umístění power tlačítka vedle DELETE, což často znamenalo vypnutí přístroje, namísto výmazu označených hodnot. Klávesnice nemá podsvícení, což trochu znesnadňuje práci za tmy.

Baterie a její výdrž

Co se v souvislosti s tímto přístrojem dá vyzvednout, je celková kapacita baterie a svým způsobem i její výdrž. Horší je to už s power managmentem, kdy nikdy nevíte, jestli se vám ultrabook nabije přes noc, nebo budete mít zkrátka ráno smolíka pacholíka, jako několikrát já.

Nejdříve však vyzvedněme celkovou kapacitu baterie s 10000 mAh, která snese leccos. Přesněji v plné zátěži přes 4 hodiny, při stahování skrze Wi-Fi připojení a současné přehrávání filmů. Při normálním použití se dá překonat i 6 hodin, což na tohohle střízlíka si myslím je dobrý výkon.

Druhá věc je zmíněný power managment. Zde už moc chvály ultrabook ode mne nesklidí. Pro někoho by mohlo být až deprimující to, že ráno odpojí ultrabook od zdroje a bere jej s sebou do práce, kde zjistí, že po celonočním nabíjecím procesu má na ukazateli baterie zůstatek pouhé 1% (nestalo se to jednou). Dosti nepříjemné zjištění, že ano. Další oblíbenou hláškou – 99%, 15 min do úplného nabití. No škoda, že to tam dokáže svítit celou věčnost beze změny. A v neposlední řadě musím jmenovat, že občas nevíte jestli se po připojení ke zdroji samotný ultrabook vůbec nabíjí nebo taky ne.

Určitě by potěšilo nějaké to dnes populární rychlo-nabíjení, protože nabíjecí proces přesahující více než 6 hodin také moc nepotěší.

Zvuk

No, co chtít po zvuku z plastového tenkého ultrabooku? Asi nelze očekávat nějaké zázraky a taky, že ne. Reproduktory, vyvedené na spodní straně, se snaží seč jim síly stačí, ale celkově vše vyzní ploše a plechově a ve srovnání i s mým telefonem Letv S1 Pro značně zaostávají. Jumper EZbook 2 mu jednoduše nedokáže ani sekundovat.

To potvrzuje jen fakt, že před sebou nemáme žádný multimediální stroj, ale spíše notebook, určený do prostředí office.

Audio výstup v podání klasického jacku 3,5 mm se prezentuje trochu lepším přednesem. Vše pak tak trochu narovnává nainstalovaný software DFX Audio Enhancer, ten dokáže vše povznést na vlnu poslouchatelnosti a dá se říci, že v kombinaci s repráčky se posouváme o level výše směrem k multimediálnímu přístroji.

Jenže i audio výstup není bez chyb, často se do zvuku dostává jakési nepříjemné lupání, jehož původ mi zůstává záhadou.

Jak bych tedy hodnotil zvukový výstup? Po všech těch patáliích v ostatních kategoriích bych při nějaké té software pomoci přivřel i oči a celkově s ohledem o jakou kategorii produktu  jde, hodnotil shovívavě. To neznamená, že byste měli čekat nějakou super parádu. Pohybujeme se někde na úrovni nějakého lepšího mobilu.

Do větších rozborů se však pouštět nemíním. O audiu mám jiné představy, k čemuž tento přístroj však konstruován nebyl.

Závěrem

Pokud narazíte na skvělé marketingové podklady, které Jumpera prezentují a mají prodat, tak asi nabudete dojmu jako já, že jde o velmi zajímavý produkt s velmi příznivou cenou, a zde by vás již mělo něco trknout a donutit vás k položení otázky: „Je možné za uvedenou částku sestrojit kvalitní ultrabook? Ruku na srdce. Spíše ne!“.

Někde jsem se dočetl, že tento ultrabook není špatný, ale zdaleka ne dokonalý. No, já bych to trochu obrátil. Tento „ultrabook“ je jednoduše špatný a v nedokonalosti se snad ani neshlédl.

Komu případně tento ultrabook doporučit? Pokud patříte k náročnějším uživatelům a „hnidopichům“ jako já, tak se tomuto přístroji opravdu obrovským obloukem vyhněte. Pokud však skousnete všechny výše popsané nedostatky, tak směle do toho. Na nějaké to cestování ideální společník, protože pokud budete mít přístup k internetu, tak vše základní na něm zvládnete. Zapomeňte však na hraní nějakých náročnějších her, nebo úpravy fotek ve Photoshopu. Zde jednoznačně narazíte, nejde o žádnou „elektrárnu“ pro vášnivé hráče nebo náhradu za váš stolní počítač.

Je to nesporně zařazení, patří spíše do skupiny studentských notebooků, nebo jako právě již zmíněná cestovní záležitost. V tomto případě, pokud většinu věcí ukládáte na cloud, tak i bez strachu, že vám jej někdo ukradne, on by jej stejně s radostí asi brzo vrátil. Za prvé si pěkně naběhne a za druhé, vaše ztráta nebude tak srdce drásající.

A za mě osobně? Já si rád počkám s čím se brzy vytasí Xiaomi. Ač nepůjde o ultrabook, tak věřím, že v tomto případě půjde o kvalitu, za kterou si rád připlatím. Zde mám však strach, že to přeprodejci opět pěkně napálí s vidinou lehkého obohacení se na dané značce. Nejsem tak chudý, abych si musel kupovat to nejlevnější, že ano.

Odfláklá konstrukce, nekvalitní materiály, nepříliš povedený displej, velmi pomalé nabíjení, nepříjemné ovládání přes trackpad, který je navíc uvolněn a každou chvílí vypadne, nepříjemná flexe na klávesnici, vše vrzající, nepodporuje některé microSD karty, nepodporuje připojení 2,5“ HDD přes USB 2.0 i 3.0, dělá z tohoto pseudo stroje spíše hračku k zlosti.

Více než 14 dní jsem se opravdu snažil na tomto přístroji najít nějaké to pozitivum a musím říci, že až na několik výjimek, marně. A upřímně je mi jedno jestli mě někdo napadne, ať už ze strany poskytovatele rádoby ultrabooku či případně z řad čtenářů, tenhle krám si zkrátka nezaslouží místo na slunci. Howg!

Dovětek: O celém tomto pouťovém pozlátku možná hovoří i skutečnost, že původní cena se pohybovala většinou přes 220 dolarů, dnes při bedlivějším hledání jej najdete s cenovkou klidně i okolo 150 dolarů.

Jumper EZBook 2 nám k recenzi poskytl náš partner GEARBEST, za což mu patří velké dík. Nyní jej můžete zakoupit v akci za nějakých 168,- dolarů.

Specifikace